Školní rok končil a pár odvážných členek z družiny Limetek se vydalo na první prázdninové dobrodružství, a to do NP Podyjí.

Po dlouhých 6 hodinách cesty jsme se konečně dostaly do Znojma, kde se Limetky dozvěděly, o čem puťák vlastně je. K jejich nelibosti jsme tedy začaly náš pochod. První zastávka byla v Kauflandu, kde jsme doplnily zásoby a vydaly se směr vodní nádrž Znojmo. Po neúprosných 5 km a 4 hodinách cesty jsme se rozhodly utábořit v blízkosti stezky. Při vaření buřtguláše na večeři nám společnost dělali komáři, kteří se naštěstí postupně vytráceli. Kolem půlnoci jsme ulehly do našich hamak a za zvuků nedaleko rybařících mládenců se ponořily do říše snů.

Ráno jsme si trochu přispaly a s ohledem k pomalu se balícím členkám jsme vyrazily na naši cestu až kolem poledne. Cesta byla náročná, horko nás zmáhalo a zezadu se ozývaly hlásky volající co pět minut o pauzu. Odpoledne jsme se osvěžily na místní zahrádce, doplnily zde vodu a pokračovaly směr řeka Dyje. Ve vesnici horko, až by jeden pad, v lese spousta otravných mušek. Člověk si prostě nevybere. Naštěstí nám osvěžení poskytla právě Dyje, do které jsme se vrhly i v oblečení. Doplnily jsme síly pozdním obědem a přes kývajicí se lávku jsme mířily do Lukova. Cesta vedla přes kopce, vinice a pole s balíky. Utábořily jsme se nedaleko vesničky Podmolí u studny, která sice neposkytovala pitnou vodu, ale skvěle posloužila jako sprcha. Brzy po rozmístění hamak jsme našeho výběru místa litovaly, neboť na nás neustále utočily hordy komárů a mušek. Nepomohly ani mnohé vrstvy oblečení. Nezbývalo nám než přetrpět noc.

Spánku nebylo mnoho. Noc byla velmi teplá, a tak schovávání se pod tlustými spacáky před nájezdy komárů nám usnout rozhodně nepomohlo. A aby toho nebylo málo, tábořiště obcházel mladý srnec, který se nám snažil předvést své hlasové schopnosti.

Ráno jsme se nevyspalé, poštípané a otrávené vyhrabaly ze spacáků, daly si velmi osvěžující ranní sprchu a vydaly se na pochod. Když jsme vyšly z lesa, konečně nás opustily otravné mušky. Cestu lemovaly nazlátlé klasy, barevné kvítí a ovocné stromy se šťavnatými plody. Vzhledem k tomu, že nám většina jídla již zmizela a v neděli mají všechny coopy v okolí zavřeno, jsme těchto stromů využily jakožto zdroje potravy. Nasbíraly jsme si dostatečné množství špendlíků na cestu do kotlíku a pokračovaly dál. V Lukově jsme žebraly o vodu, a tak jsme se dostaly k jedné milé paní na zahradu, kde nám nejen vodu dopustila, ale nabídla do ní i mátu. Její pejsek z návštěvy až tak nadšený nebyl a mátu nám nezdvořile kradl. Po pár metrech jsme k našemu překvapení narazily na hospůdku, ve které jsme si pochutnaly na kroketách. Naše cesta pokračovala přes Horní Břečkov, nad kterým se již stahovala černá mračna. To bohužel některým nestačilo jako dostatečná motivace k rychlé chůzi. Mířily jsme do restaurace v Lesné, kde jsme se plánovaly schovat před případným deštěm. Restaurace ve stylu mlýnu už byla jen pár set metrů daleko, když v tom udeřil silný liják. My rychlejší jsme milostivě čekaly pod stromem na pomalu se šourající opozdilce, které nevzrušil ani silný vítr a déšť. Do restaurace jsme se dostaly v bídném stavu. Pár hostů restaurace na nás vrhalo lítostivé pohledy, které se sem tam mísily s pohledy opovrhujícími. Po usazení se jsme zjistily, že restaurace není úplně v naší cenové kategorii, a tak jsme si skromně objednaly zelňačku. Nezdráhaly jsme se využít ani místní sušák na ruce, pod kterým se usušila nejedna bota či ponožka. Když se počasí umoudřilo, opustily jsme mlýn a pokračovaly směr Šumná. Po cestě jsme hrály kontakt a bez pařícího slunce se všem šlo o poznání lépe. Za Šumnou jsme našly nocleh v přístřešku u nedalekého rybníka, který jsme rozšířily pomocí plachet. Uvařily jsme si bylinný čaj, prozkoumaly okolí a za zvuků zpívajících žab a jemných kapek deště šly spát.

Probudily jsme se do posledního dne naší výpravy. Posbíraly si své saky paky, osedlali sumce, rozloučily se s malým přístřeškem a vydaly se směr coop v Šumné. Tam jsme si koupily snídani a jídlo na cestu. Zahrály jsme si ninju, a poté se vydaly na nádraží, kde jsme čekaly na příjezd vlaku. Cesta byla vyčerpávající, ale po 6 hodinách jsme dorazily do naší milované Dobré, kde nastalo loučení.

Celá výprava byla fyzicky i psychicky velmi náročná, ale díky ní jsme se ještě lépe poznaly a odnesly jsme si z ní nemálo zážitků!

Gabka Kubienová

Fotografie budou brzy.